Mšenské a Jestřebické pokličky a kokořínské údolí
Mšenské a Jestřebické pokličky a kokořínské údolí
V období mezozoika (druhohor) v oblasti české křídové pánve (oblast od Prahy do severních a východních Čech) se rozkládalo mělké a teplé křídové moře. Na Kokořínsku, v období turonu (před 90 – 87 mil. lety), na podstatně starší horniny (neoproterozoikum, 600 mil. let a mladší paleozoikum 320 mil.let), sedimentovaly, v poměrně mělkém moři, klastické sedimenty typu pískovců, vápnitých pískovců a slepenců, tzv. jizerské souvrství. Celková současná mocnost souvrství na Kokořínsku činí 260 – 300 m hornin (původně až 400 m). Po regresi (ústupu) moře byly tyto horniny erodovány a denudovány. V období terciéru (třetihory, 65 – 2 mil. let) došlo v českém masívu, vlivem horotvoných procesů alpínského vrásnění, k rozsáhlé vulkanické činnosti. Během této doby došlo v severní oblasti Kokořínska ke vzniku několika výbušných vulkánů, ze kterých se do současnosti zachovaly pouze přívodní kanály a které tvoří výrazné vulkanické homole v krajině. Vlastní struskové vulkány byly již dávno erodovány a sneseny. Avšak v době jejich činnosti docházelo ve vrstvách podložních pískovců ke vzniku roztoků z magmatu, které bylo bohaté na železité sloučeniny. Tyto roztoky proudily porézními vrstvami pískovců a po vysrážení za sebou nechávaly inkrustované vrstvy železitými sloučeninami (goethit, lepidokrokit, hematit - vytvářejí výplň mezi křemennými zrny). Tyto vrstvy pískovců se vyznačují podstatně vyšší tvrdostí a odolností proti erozi než vrstvy, které se nacházejí v souvrství níže (např. pískovce s vápnitým tmelem). Na konci třetihor je Kokořínsko tvořeno jednolitou deskou (bez výrazných zlomů a poklesů), která nebyla rozlámána tektonickými pohyby, ale byla pouze mírně ukloněna k jihu. Vytvořila se mělká říční síť (Liběchovka a Pšovka), která odvodňovala Kokořínsko směrem k západu do řeky Labe (viz digitální reliéf mapy Kokořínska s říčními údolími). Ke konci terciéru a hlavně v kvartéru (čtvrtohory) došlo vlivem střídání chladných a teplejších období, v období glaciálů a interglaciálů, k zaříznutí říčních údolí do větších hloubek a tím odolnější horniny výrazněji vystoupily a vytvořily údolní reliéf pískovcových skal a věží. Průsakem vody do trhlin v pískovcích a následným působením mrazu se vytvořily trhliny, které se neustále zvětšovaly, až vznikla celá skalní města a mnoho dalších tvarů současného skalního reliéfu. Mšenské a Jestřebické pokličky vznikly selektivním zvětráváním vrstev pískovců. Vrstvy inkrustované železitými sloučeninami erodují mrazem, větrem i vodou podstatně pomaleji než spodní měkké vrstvy pískovců s vápnitým tmelem. Tím získávají skalní pokličky krásný tvar pískovcové věže vysoké až 15 metrů s rezavě červenou pokličkou v horní partii útvaru (viz obr.). Samozřejmě, že tento stav je přechodný, geologické procesy neustále probíhají a tak v budoucnu (několik desítek tisíc let) ztenčený sloup erozí váhu pokličky již neunese a dojde k jejímu zřícení. Pěkně vyvinuté skalní útvary na pískovcích jsou voštiny. Ty vznikají solným zvětráváním. Voda vsakující se do pískovcového masívu rozpouští obsažené minerály a ty potom na povrchu při odpařování vody krystalizují mezi zrnky pískovce. Jedná se především o sádrovec, který zvětšováním krystalů rozvolňuje povrchovou vrstvu pískovce a ta se potom rozpadá a vytváří charakteristické „plástve“ – voštiny.
Obecně – pískovcová skalní města a různé další pískovcové útvary mají z geologického hlediska velmi krátké trvání – několik desítek až stovek tisíc let.
