Hromnické jezírko
Hromnické jezírko 49°51'1.321"N, 13°26'40.888"E
Jezírko je památkou na těžbu sedimentárních proterozoických (starohorních – stáří hornin více než 600 mil.let) kyzových vitriolových břidlic s obsahem kyzu železného (FeS2). Od středověku sloužila kyzová břidlice k výrobě kamence, který byl používán jako bělidlo v textilní výrobě. Po rozšíření chemických technologií na začátku 19. st. byla břidlice používána k výrobě dýmavé kyseliny sírové – nazývané vitriol či, oleum. Od roku 1807 se naplno rozjela výroba olea pod vedením podnikatele J. Davida Starcka, který hlubinnou těžbu nahradil povrchovým lomem. Oleum bylo získáváno drcením vytěžené břidlice na několik centimetrů velké kousky, které byly složeny na 7–20 metrů vysokých haldách stojících na nepropustném jílovitém podkladu. Haldy byly pro urychlení zvětrávání kropeny vodou přiváděnou z lesa Veselce. Voda, která v haldách rozpouštěla síran železnatý (produkt oxidace kyzu železitého), byla zachytávána do kádí a zahušťována. Odpařením a zahuštěním v železných pánvích vznikal vitriolový kámen. Ten byl drcen a v Břasích dále zpracováván na dýmavou kyselinu sírovou. Tento postup se vyplácel, protože Hromnice byly jediným celosvětovým výrobcem kyseliny sírové, tedy H2SO4 a oleum bylo jediným známým rozpouštědlem rostlinného barviva indiga. Na zdejší výrobě byl závislý anglický i německý průmysl. Oleum bylo také používáno k výrobě fosforu a k čištění minerálních olejů. V Anglii však později objevili levnější syntetický způsob výroby olea a hromnická výroba začala upadat, až v roce 1896 těžba skončila. Po ukončení výroby se bývalý lom uzavřením vyvážecí štoly postupně zaplavil vodou, která je vlastně silně zředěnou z kyzů vyluhovanou kyselinou sírovou, takže je zcela bez života. Na délku dnes jezírko měří 190 metrů, na šířku 130 metrů a hloubka je 18 metrů.
Několikrát se během 20. století uvažovalo, že by opuštěný prostor jezírka posloužil pro skládku odpadu. Naštěstí se tak nestalo.
