Lom Ejpovice
Lom Ejpovice 49°45'14"N, 13°31'11"E
Nejrozsáhlejší pozůstatek po těžbě železných rud v Barrandienu středočeské oblasti českého masívu. Prvohorní ordovické (ordovik cca 495 - 440 mil.let) sedimenty zde tvoří plochou synklinálu zakleslou díky tektonickým pohybům do hornin svrchního proterozoika, které zároveň celou synklinálu obklopují. Proterozoikum je zastoupeno jílovými břidlicemi, grafitickými břidlicemi, drobami a drobovými břidlicemi. Při severním okraji ordovické pánve jsou nejrozšířenější silicity (buližníky). Ordovické šárecké vrstvy (vznikaly v mořském prostředí) s polohami sedimentárních železitých oolitických rud se nachází v jihovýchodní části lomu u přítoku říčky Klabavky. V severní části ložiska jsou šárecké vrstvy vyvinuty ve facii sedimentárních železitých rud, v tzv. hlavním ejpovickém ložisku. V něm převládá hematitová a pelosideritová ruda. Železné rudy jsou tvořeny tzv. oolity, ty jsou 1 až 2 milimetry velké, bývají většinou zploštělé a jejich centrum tvoří větší křemenná zrna nebo úlomky fosfatických misek brachiopodů. Vrstvy jsou díky proudům v mořském prostředí vytříděny. Obsah železa je poměrně malý, okolo 25%.
Rudohnědé strmé útesy na severní straně jezera tvoří přírodní památku „Ejpovické útesy“. Při těžbě zde byl odkryt bývalý skalnatý břeh spodnoordovického moře. Na proterozoických buližnících jsou patrné abrazivní jevy příbojové činnosti ordovického moře. Povrch buližníku je ohlazený, v jeho kapsách jsou sedimentární výplně klabavského souvrství. Lze nalézt i pozůstatky přisedlých mechovek a stromatolitů. Jako zachovalá příbojová facie (zjednodušeně pobřežní část) s přichycenými zkamenělinami je „Ejpovický útes“ nejstarší známý svého druhu na světě.
Železné rudy byly v okolí Ejpovic a Klabavy těženy již v 15. století. Přímo v Klabavě byla v roce 1643 postavena huť a v roce 1690 dokonce druhá pec. Hlavní rozkvět zdejší hlubinné těžby spadá do počátku a první poloviny 19. století, v jeho druhé polovině došlo k náhlému úpadku. V roce 1926 těžba v Ejpovicích končí, krátce byla obnovena za 2. světové války. Novodobá „socialistická“ historie těžby v ejpovickém ložisku není příliš dlouhá. V letech 1950 – 1952 bylo provedeno geologické mapování oblasti a byly provedeny první vrtné práce, které pokračovaly až do roku 1959. Z výsledku průzkumných geologických vrtů (až 250 metrů hlubokých) bylo patrné, že těžba povrchovým lomem bude zcela nerentabilní. Komunisté toto však ve svých megalomanských představách slyšet nechtěli a tak roku 1953 převzaly část ložiska Železnorudné doly a hrudkovny Ejpovice. Po provedeném podrobném průzkumu bylo přikročeno ke skrývkovým a otvírkovým pracem pro lomovou těžbu železných rud. Ta byla zahájena roku 1954 a maximální výše dosáhla v roce 1960 - přibližně 600 000 tun. K ukončení veškerých prací v dolu Ejpovice došlo v roce 1967 (nerentabilní těžba - nízká kovnatost, tři různé druhy železných rud). Z celkového množství ověřených zásob železitých rud bylo vytěženo necelých 5 %. Zajímavostí jsou dva již suché tunely, které sloužily k odvedení říčky Klabavy mimo těžební prostor, jejich délka 1563 metrů, průměr 2 x 5 metrů.
To však již není pravda. V roce 2020 byla na konec 1,5 kilometru dlouhého východního tunelu se spádem 17 metrů Kaplanova turbína o výkonu 320 kilowattů na výrobu elektřiny. Horní část tunelu byla zahrazena česly a byl zde vytvořen náhon z nově vytvořeného jezu na řece Klabavě. Uvidíme, jak vše dopadne. V době povodně v roce 2002 rozvodněná Klabava protékala i těmito, jinak suchými, tunely. V levém tunelu přezimují netopýři.
